překlad (c) 2022 Jakub Drkal
V Haitově srdci ještě nebyly mladistvé iluze nahrazeny věkem ani zkušenostmi. Jeho úmysly byly čisté a krásné, neboť jeho život byl jednoduchý a jeho duše postrádala ambicí. Vstával za úsvitu a odcházel se modlit do svatyně boha ovčáků Hastura, který mu naslouchal a byl tím potěšen. Když Haita dokončil svůj zbožný rituál, otevřel dveře ovčince a s veselou myslí vyhnal své stádo na pastvu. Cestou jedl tvaroh a ovesný koláč a příležitostně se zastavil, aby posbíral nějaké bobule vychlazené rosou, nebo se napil z ledového potůčku ženoucího se z kopců doprostřed údolí, kde se spojil s řekou a tekl neznámo kam.
Za dlouhého letního dne, když jeho ovce poklidně okusovaly trsy svěže zelené trávy, kterou jim bohové nechali vyrašit, nebo ležely se zkříženýma nohama a přežvykovaly píci, Haita polehával ve stínu stromu nebo seděl na kameni. Hrál přitom na svoji rákosovou píšťalku tak sladké melodie, že občas na okraji zorného pole se mu zdálo, že zahlédl lesní bůžky, jak vykukují z lesní temnoty, aby co nejlépe slyšeli. Jenže, když se na ně zkusil podívat přímo, zmizeli. Aby se z něj nakonec nestala jedna z jeho ovcí, tak také přemýšlel a na základě tohoto postřehu si vyvodil, že štěstí se může objevit nečekaně, ale bude-li hledáno, nenechá se chytit. Mimo nevyjádřenou Hasturovu přízeň si Haita nejvíce cenil přátelského zájmu svých sousedů, plachých nesmrtelných tvorů lesů a vod. Za soumraku zahnal své stádečko zpátky do ohrady, zajistil bránu a odešel do své jeskyně, aby se najedl a snil.
Tak plynul jeho život, jeden den jako druhý, mimo chvíle, kdy boží vztek rozpoutal bouři. To se Haita ukryl do jeskyně, zakryl si tvář dlaněmi a modlil se, aby svět byl zachráněn před zničením a jen on sám byl potrestán za své hříchy. Někdy, když déle pršelo a řeka se vylila z břehů, donutila jej ve spěchu odvést jeho vyděšené stádečko do hor. Přimlouval se pak i za lidi z měst, o nichž mu bylo řečeno, že leží na pláních za dvěma modravými kopci, které utváří vstup do jeho údolí.
„Je od tebe milé, ó Hasture,“ modlil se, „žes mi dal hory tak blízké mému obydlí a ohradě, takže já i mé ovce můžeme utéct zuřivým přívalům vody. Ale musíš zachránit zbytek světa. Jak, to netuším, ale jinak tě nebudu dále uctívat.“
A Hastur, vědouce, že Haita je mladík, který drží své slovo, ušetřil města a obrátil tok vod v moře.
A tak žil, co si pamatoval. Ani si nedokázal představit, že by to bylo jinak. Svatý poustevník, který bydlel dobrou hodinu cesty od něj u vstupu do údolí, mu vyprávěl příběhy o velkých městech. Žili v nich lidé a ty ubohé duše neměly žádné ovce! Nevěděl od něj nic o té rané době, kdy, podle něj, musel být malý a bezmocný jako beránek.
Když přemýšlel o těchto divech a záhadách, jako i o té děsivé proměně v ticho a rozklad, o níž tušil, že musí potkat i jeho, tak jako to viděl tolikrát dřív u svých ovcí a jak to nakonec potká všechny živoucí bytosti mimo ptactva, tehdy Haita poprvé poznal, jak ubohý a beznadějný je jeho úděl.
„Je nezbytné,“ řekl, „abych věděl odkud a jak jsem se tu vzal. Neboť jak může člověk vykonávat své povinnosti, aniž by byl schopen posoudit, kde se vzaly a jak mu byly svěřeny? A jak mohu cítit uspokojení, když netuším, jak dlouho to potrvá? Možná už před dalším východem slunce mohu být proměněn a co potom bude s mými ovcemi? A co se pak vlastně stane se mnou?“
Přemítaje o těchto věcech, Haita začal být smutný a rozmrzelý. Už šťastně nepromlouval se svým stádem, ani dychtivě neběžel do Hasturovy svatyně. V každém závanu větru slyšel šeptat špatné bohy, jejichž přítomnosti si nyní poprvé povšiml. Každý mrak byl předzvěstí hrozící katastrofy a temnota byla plná hrůzy. Když hrál na svou rákosovou píšťalku, nevydávala již sladké melodie, ale jen neutěšené kvílení. Lesní a vodní bůžci již dávno nevykukovali ze svých úkrytů, aby jeho hudbu lépe slyšeli, ale naopak prchali před zvukem, jak poznával z roztřesených listů a ohnutých květin. Zapomněl na ostražitost a mnoho z jeho ovcí uteklo a ztratilo se v horách. Ty, které zůstaly, pohubly a onemocněly z nedostatku dobré pastvy, protože místo aby jim hledal nová místa, vodil je zadumán den za dnem stále na to stejné, lámaje si hlavu nad životem a smrtí, o nesmrtelnosti, již neznal.
Jednoho dne, když se oddával těm nejchmurnějším představám, náhle vyskočil z kamene, na němž seděl a s divokým gestem pravé ruky zvolal: „Už dále nebudu prosit o vědění, které si bohové nechávají pro sebe. Ať vidí, že mi nedělají nic zlého. Splním své povinnosti, jak nejlépe budu schopen a pokud udělám chybu, padne vinna na jejich hlavy!“
Když promluvil, dopadla na něj tak jasná záře, že vzhlédl k obloze připraven spatřit paprsek slunečního světla prodírajícího se skrze hradbu mraků. Ale nebyly tam žádné mraky. Ne dále než na délku paže od něj stála nádherná dívka. Tak nádherná, že květiny kolem jejích nohou odvracely okvětní lístky v beznaději a ohýbaly své hlavy na důkaz poroby. Tak sladký měla pohled, že se kolibříci přetlačovali kolem jejích očí, tlačili do nich své žíznivé zobáčky a kolem rtů jí létaly divoké včely. A zářila takovým jasem, že směrem od ní všechno vrhalo temné stíny, které se pohybovaly zároveň s ní.
Haita byl uchvácen. Když povstala, padl před ní láskyplně na kolena a ona mu položila ruku na hlavu.
„Pojď,“ řekla hlasem podobným zvuku zvonků všech jeho ovcí. „Pojď a neklaň se přede mnou, neboť nejsem bohyně, ale budeš-li svědomitý a pravdomluvný, zůstanu s tebou.
Haita ji vzal za ruku a zajíkavě jí vyjadřoval své nadšení. Vstal a ruku v ruce se vzájemně usmívali jeden na druhého. Zbožně a uchváceně na ni hleděl. Řekl: „Modlím se k tobě, sličná panno, pověz mi své jméno a odkud a proč jsi přišla?“
Nyní zvedla varovně prst, položila si jej na ústa a odtáhla se. Její krása prošla viditelnou změnou. Otřásl se nevěda proč, protože byla stále krásná. Krajina náhle potemněla, když se temný mrak rychlostí supa přehnal přes údolí. V nastalé temnotě dívčina postava vybledla a stala se nezřetelnou a její hlas jakoby najednou zazníval z velké dálky, když promlouvala s žalostnou výtkou v hlase: „Troufalé a nevděčné mládí! Mám tě opustit tak brzy? Co by se mělo stát, abys tak náhle nerozbil náš věčný svazek?“
Nevýslovně zarmoucen padl Haita na kolena a zapřísahal její mizející siluetu. Vstal a hledal ji v prohlubující se temnotě, běhal v kruzích, hlasitě ji volal, ale vše marně. Už ji nemohl najít, ale z příšeří zazněl její hlas slovy: „Ne, hledáním mne nezískáš. Vrať se ke svým povinnostem, malověrný pastýři, nebo se již nikdy nesetkáme.“
Přišla noc a vlci zavyli v kopcích a vyděsili Haitovo ovčí stádo, které se natlačilo kolem jeho nohou. Noční doba si žádala jeho pozornost a tak zapomněl na své zklamání a odehnal své ovce do ohrady. Pak se odebral na svaté místo a ze srdce mu prýštila vděčnost Hasturovi, že mu umožnil zachránit stádo. Unaven se vrátil do jeskyně a spal.
Když se Haita probudil, slunce již bylo vysoko a jeskyni ozařoval paprsek světla, který ji nádherně rozjasnil. A tam, hned vedle něj, seděla panna. Usmívala se na něj tak nádherně, jako on dokázal hrát na svou rákosovou píšťalu. Neodvážil se promluvit, aby ji neurazil jako předtím, protože netušil, o čem může mluvit.
„Protože,“ řekla, „jsi plnil své povinnosti u stáda a nezapomněl Hasturovi poděkovat, že ho ochránil před vlky, vrátila jsem se k tobě. Mohu teď být tvým společníkem?“
„Kdo by tě nechtěl navždy?“ odpověděl Haita. „Ó! Už nikdy mne neopusť, dokud… dokud se… nezměním a nebudu tichý a bez pohybu.“
Haita neznal slovo pro smrt.
„A také si přeji,“ pokračoval, „abys byla stejného pohlaví jako já, abychom mohli zápasit a závodit a nikdy nás neunavilo být spolu.“
Po těchto slovech panna vstala a vyšla z jeskyně. Haita vyskočil ze svého křesla spleteného z vonných větviček a chtěl ji předběhnout a zadržet, ale ke svému úžasu spatřil, že prší a řeka se uprostřed údolí vylila z břehů. Ovce bečely hrůzou, protože stoupající voda již dosahovala k jejich ohradě. I neznámým městům na vzdálené planině hrozilo nebezpečí.
To se stalo mnoho dní předtím, než Haita spatřil dívku znovu. Jednoho dne se vracel od brány do údolí. Nesl svatému poustevníkovi ovčí mléko, ovesnou placku a bobule, protože byl už příliš starý a slabý, aby si obstaral jídlo sám.
„Ubohý stařec!“ řekl nahlas, jak se plahočil domů. „Zítra se k němu vrátím a odnesu ho na zádech k sobě domů, kde se o něj budu moci starat. Bezpochyby proto mě Hastur po tolik let opatroval a obdařil mne zdravím a silou.“
Jak promluvil, panna oblečená v třpytivých šatech se objevila na stezce s úsměvem, který mu vyrazil dech.
„Opět jsem se vrátila,“ řekla, „abych bydlela s tebou, pokud mě chceš, neb nikdo jiný mě mít nebude. Možná jsi zmoudřel a snad mne budeš brát takovou, jaká jsem a nebude tě nic víc zajímat.“
Haita se vrhl k jejím nohám. „Přenádherné stvoření,“ vykřikl, „přijmeš-li veškerou oddanost mého srdce a duše, až bude Hastur uspokojen, zbytek bude tvůj navždy! Ale želbohu jsi vrtošivá a rozmarná. Než zítra vzejde slunce, mohu tě opět ztratit. Slib mi, zapřísahám tě, že jakkoliv tě ve své nevědomosti mohu urazit, odpustíš mi a zůstaneš se mnou.“
Sotva domluvil, když z hor vyběhla tlupa medvědů s rudými tlamami a plamenným pohledem. Panna opět zmizela a on se otočil a prchal o život. Nezastavil, dokud nepřiběhl k poustevníkově chýši, odkud předtím vyběhl. Spěšně zavřel závoru na ochranu před medvědy a pak se vrhl na zem a rozplakal.
„Můj synu,“ řekl poustevník ze svého čerstvě vystlaného slaměného lůžka, které ráno vlastnoručně Haita připravil. „Nezdá se mi, že pláčeš kvůli medvědům. Pověz mi, jaký zármutek tě přepadl? Můj věk může vyléčit rány tvého mládí balzámem moudrosti.“
Haita mu vypověděl vše. Jak třikrát potkal nádhernou dívku a ta jej třikrát nechala opuštěného. Podrobně popsal vše, co se mezi nimi stalo a nevynechal ani slovo z toho, co si řekli.
Když skončil, svatý poustevník chvíli mlčel a pak promluvil: „Můj synu, naslouchal jsem tvému příběhu a znám tu pannu. Já sám ji spatřil, jakož i mnozí jiní. Věz tedy, že její jméno, na něž tě nenechá se ptát, je Štěstí. Řekl jsi jí pravdu, že je vrtošivá, protože dává podmínky, které člověk nemůže splnit a provinění se trestá její ztrátou. Přichází pouze nehledaná a bez otázek. Jediný projev zvědavosti, jeden náznak pochybností, pouhý výraz obav, a zmizí. Jak dlouho byla s tebou, než tě opustila?
„Pouhý nepatrný okamžik,“ odpověděl Haita rudnoucí hanbou nad tím přiznáním. „Pokaždé ji odeženu pryč za malou chvíli.“
„Nešťastné mládí,“ pravil svatý poustevník, „ale pro svou hloupost bys jí měl mít dvojnásobek.“